Já, moje budoucnost a kávová sedlina

Musela jsem na chvíli usnout, protože mě vzbudil až klíč v zámku. Ležela jsem dál se zavřenýma očima. Věděla jsem, že už neusnu, ale vstávat se mi nechtělo. Jako malá jsem často předstírala, že spím, abych nemusela chodit, a tak mě taťka vždycky nesl v náručí z auta až do postele, nebo abych nemusela poslouchat mamky seznam věcí, co mám za ten den udělat. Na Mutiho tahle taktika taky fungovala. Nechal mě spát dál. Očkem jsem zkontrolovala, co dělá. A přesně v ten moment vešel do obývacího pokoje a přistihl mě při činu. “Thuthi! Dobré ráno!” Nesouhlasně jsem zabručela, ale pomalu vstala. Když jsem konečně byla připravená vyrazit, byl už skoro čas na oběd. A jak jinak začít den než pořádným jídlem. Turci jí rádi, a hlavně jí dlouho. Užívají si každou vteřinku a nikam při tom nespěchají. Obzvlášť znát je to o víkendech. Restauraci, do které mě chtěl vzít, jsme obkroužili snad třikrát, než jsme našli místo na parkování. Většina lidí má totiž čas a rádi ho tráví s rodinou nad kousek dobrého pečiva s čajem. Není divu, že snídaňové menu podávají až do tří. Muti mi dal do ruky talíř a já jen koukala, jak se na něm hromadí směsice věcí, co musím zaručeně vyzkoušet. Modlila jsem se, aby můj žaludek tu šílenou kombinaci sladkého a slaného zvládl.

Stála jsem na břehu bosporské úžiny a koukala na druhou stranu, kde se rozprostírala evropská část Istanbulu. Slunce mi pařilo do zad a Muti mě pobízel, ať si nasadím sluneční brýle. Kromě turistů se selfie tyčkami, tam trávili čas i důchodci čekající na úlovek. Stejně tak jak Francouzi milují pétanque, jsou Turci unešení z rybaření. Nevím, co je nudnější. Jestli házet koulí nebo chytat ančovičky. Kdyby vás náhodou tento sport lákal, můžete si prut půjčit za menší obnos od některého z rybářů. Lovit pak můžete vesměs kdekoliv, třeba i na mostě. O kousek dál neklidně přešlapovala skupinka lidí v plaveckých čepicích. Jediný způsob, jak se dostat k panenské věži ten den, byl plaváním. Lodě kvůli závodu nejezdili. Kdybych měla na sobě plavky, tak neváhám ani vteřinu. Při takových teplotách je každé osvěžení příjemné. 

Namísto chození po památkách se mě Muti rozhodl zasvětit do tamějších tradic. Jedna z nich je turecká káva. Nejsem kávový typ. Naposledy jsem měla kofein před státnicemi. Byla jsem přesvědčena, že mě dobije energií natolik, abych zůstala při vědomí, což bylo při takovém množství cukru a mléka v jednom šálku naprosto nemožné. Kvalitu chutě jsem nedokázala ocenit, ale kávová byla dost. Už podle barvy jsem věděla, že mám před sebou velký boj. Každý lok jsem zapíjela vodou. Šálek jsem pak převrátila a čekala, zda se mi bábovička z kávy povede. Lógr na stěnách šálku vytvořil krásné obrazce, které jsem však ani já, ani Muti nedokázaly přečíst. Později téhož dne se mi Mutiho přítel pochlubil svými věšteckými znalostmi. Vytáhla jsem hbitě mobil z kapsy a strčila jsem mu ho do ruky. Chvíli se zamyšleně koukal na fotku a já napjatě čekala, co mi řekne. V podstatě to bylo dost vágní, ale přesto fascinující. Otázka je, jak moc můžete věřit pár zrnkům kávy a jak moc byste se na věštbu měli upínat. 

Večer jsme ukotvili na pobřeží, kde noční vlny narážely na stěnu kamenů a šum moře byl jediným zvukem v přilehlém okolí, který dokázal roztančit hvězdy na své hladině. Sofia se ve své večerní robě společně se svými partnery pyšně dmula na druhém břehu. Mlčky jsem sledovala ruku, jež mapovala onu historickou část Istanbulu, a hrála si s jablkem, které jsem dostala jako dárek na přivítanou od člověka, jehož jsem poznala před čtyřmi lety. Snažila jsem si urovnat své myšlenky a dojmy v hlavě. Toto město předčilo mé očekávání, ale jeden den rozhodně nedokáže nahradit rok strávený v zemi, jež dobře vaří a má bohatou kulturu. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *