Alláh mě nenechá spát

„Bon voyage!“ usmála se na mě letuška a podala mi zpátky můj pas. Zhluboka jsem se nadechla a vydala jsem se směrem k letadlu. Kdyby se na mě holky nevyprdly, seděla bych touhle dobou ve stanu nastrojená v bavorském kroji a popíjela citrónového radlera. Samotné se mi do Mnichova ovšem jet nechtělo a sedět doma taky ne a přesně v té chvíli se zrodila myšlenka navštívit dávného přítele. Slibovala jsem mu to už dlouho, ale pokaždé mi do toho něco vlezlo. Teď mi v tom nic nebránilo, a tak jsem rovnou koupila letenky. To jsem ale nečekala, co tím spustím. Všichni si mysleli, že jsem se nejspíš zbláznila, když chci – s ohledem na to, co se dnes ve světě děje – jet do muslimské země. „A to se nebojíš?“ ptal se mě každý, kdo zjistil, kam mám namířeno. Když takovou otázku slyšíte neustále dokola, začnete váhat nad správností vašeho rozhodnutí a být nervózní z cesty. A co hůř?! Začnete si sami vyhledávat všechny možné teroristické útoky v dané zemi. O černou kroniku se postarala moje kamarádka pracující na britské ambasádě, vaše sestra jakoby nečetla nic jiného než knihy typu Můj syn terorista a Můj Bataclan a osobně mluvit s lidmi, kteří přežili takový útok, vám odvahy taky moc nedodá. Člověk by na takové věci myslet neměl, nebo si je přivolá. Ale ať jsem se snažila myslet sebepozitivněji, vždycky se tam vloudila pochyba. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude rodiny. Děti by přeci nikdo nezabíjel, uklidňovala jsem se v duchu. Když pak letadlo v pořádku přistálo, div jsem radostí nezačala tleskat s ostatními.

Jakmile jsem vypla letadlový režim, objevila se mi na obrazovce nepřečtená zpráva. Muti na mě čekal v hale, i přestože měl zrovna službu v nemocnici. Popřála jsem policejnímu úředníkovi hezký večer, sebrala z pásu svůj kufr a běžela za ním. Musela jsem vypadat komicky. Zatímco on měl na sobě jenom triko, já byla nasoukaná v zimním kabátě se šálou. Až na ty svaly se za ty dva roky moc nezměnil. “Za to může Iga.” vysvětloval svoji transformaci. Iga byla naše spolužačka z Anglie, kterou jsme předloňské léto navštívili ve Varšavě. A právě ona mu tehdát dala najevo, že by se sebou měl něco dělat, jestli chce sbalit nějakou holku. Trochu se ho to dotklo, ale její radu si vzal k srdci. Cestou k němu domu jsme doháněli ty dva uplynulé roky. Dost se toho mezitím stalo.

Zaparkoval u univerzitní nemocnice a doprovodil mě k sobě. Byl to typický studentský byt. Spoustu učebnic a žádné jídlo v lednici. Jelikož musel Muti zpátky do nemocnice, zabrala jsem si jeho postel.  Chvíli jsem se převalovala a snažila se usnout, pak jsem to vzdala a koukala do stropu. To se mi stává často. Celý den jsem unavená a když už konečně můžu jít spát, nechce se mi. Obklopilo mě naprosté ticho. Sobotní noc a nikdo nikde. Přibližně kolem páté hodiny se začali na ulicích objevovat lidé. Jedni se nejspíš vraceli z flámu domů a druzí se připravovali na ranní modlitbu. Muslimové se totiž modlí pětkrát denně v pevně stanových časech. Správně by se měli modlit v mešitách, ale když to situace nedovoluje, mohou se modlit i doma nebo v práci. Pětkrát je opravdu dost a aby náhodou někdo nezapomněl, tak to pro jistotu hlásí z minaretů. Je to velice praktické. Nemusíte na to myslet, ani si dělat v mobilu upomínku. Hlášení může sloužit i místo budíku. Vstanete, jdete se pomodlit, pak se nasnídáte a jdete rovnou do práce. Háček je v tom, že já se modlit nechci a teď při takovém hluku na nějaké spaní můžu klidně zapomenout.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *