Archiv rubriky: Cestovní deník

Hvězdná noc nad Bosporem

Cestování je jako alkohol. Jakmile to jednou zkusíte, už se bez toho neobejdete. Na chvilí možná dvě zapomenete na svoje starosti a užíváte si života. Jste volní a máte pocit, že můžete všechno, co si zamanete. Ztrácíte pojem o čase, protože je vám jedno, zda je pondělí nebo neděle. Je vám jedno v kolik budete vstávat, protože nikam nepospícháte. A přesně s těmito myšlenkami jsem uléhavala onoho večera. Poprvé v životě jsem se rozhodla nic neplánovat a nechat všechno na těch druhých. Byla jsem z toho celá nesvá, protože většinou alespoň vím, kam jít nebo co chci vidět. Tentokrát jsem si nehledala nic. Ležela jsem v posteli se zavřenými očima. Světlo pronikalo až ke mně do pokoje a pohladilo mi víčka. Nespala jsem, ale nadále jsem odolávala. Murphyho zákon opět zafungoval. Člověk, když potřebuje vstávat, si musí občas udělat pár desítek budíků než konečně rozlepí oči. Když má ale konečně možnost se pořádně vyspat, tak se bez větší námahy probudí při východu slunce. 

Muti zachraňoval životy, ale i tak si našel chvilku čas mi ukázat další kout svého rodného města. Jízdou v historické tramvaji jsme nejen překonali převýšení 60ti metrů ale uchránili nožky před námahou. Ještě jsme ze sebe nestihli vydat žádnou energii a už mě tahnul na zalesněnou terasu jedné studentské restaurace, protože bylo skoro jedenáct hodin, což byl nevyšší čas na snídani. Jenže já stále neměla hlad, ale to jsem mu nemohla udělat po tom, co probděl skoro celou noc v nemocnici. Turci jsou velice pohostinní. Dali by vám snad všechno, co mají. Kdyby by vás náhodou pozvali na jídlo, neodmítejte. Protože to většinou značí, že mají hlad oni sami. Přijde jim neslušné jíst v něčí společnosti, a tak čekají až vyhládne vám. V mém případě se chudáci málem ani nedočkali. Nakonec jsem ráda, že mě tam vzal, protože díky tomu vím, jak moc dobrý je med na housce s máslem. 

Dnešní den se táhl ve francouzském duchu. Všechno začalo dopoledne, kdy jsme tramvají projeli tunel, který byl navržen a postaven pod vedením francouzského inženýra. Muti nesnáší Francouze a ani jejich jazyk. Recitoval mi turecké sonety, čímž se mě snažil přesvědčit, že je turečtina mnohem romantičtější a sexy než francouzština. Turecko dělá lepší wafle než Belgie a pěstuje větší melouny než Botswana. Argumenty sypal jak karty z rukávu. A já si uvědomila jednu věc, kterou máji Turci společnou s Francouzi. A tou je, že jsou neskutečně pyšní na svůj národ a zemi. Procházeli jsme se francouzskými uličkami až jsme došli k francouzskému lyceu. Bohužel jsem cestou nenarazila ani na jednoho rodilého mluvčího, a to i přestože jich tu pár tisíc oficiálně žije. Na vrcholu kopce uprostřed čtvrti se čněla ve své době nejvyšší věž ve městě. Celý Istanbul nám ležel u nohou a Bospor byl zahalen šedým závojem. Podle pověsti, když na tuto věž vylezete s nějakou osobou, je vám souzeno si onu osobu vzít. Myslím, že jeho sestra tomu opravdu věří. Potutelně se na mě usmívala a šibalsky na mě mrkla očkem, když jsem ji o tom později vyprávěla. Muti mi samozřejmě tuhle historku nepověděl, namísto toho mi pověděl o muži, co skočil z veže, plachtil celým městem, aby se nakonec rozplácl na dlaždičkách Üsküdaru. To byla jeho verze, v oficiální muž přežil ale byl vyhnán do exilu sultánem Muradem IV, který celý jeho let pozoroval vyděšeně z pohodlí svého paláce. 

Jelikož zmrzka patří neodmyslitelně k létu, zašli jsme do nejznamější cukrárny ve čtvrti Karaköy a tam si objednali poloviční porci baklavy se zmrzlinou. Muti už věděl, že bych celou porci nezvládla. Já nakonec nezvládla ani tu polovinu. “Tobě to nechutná, co?” poznamelnal lehce zklamaně po té, co jsem po jednom snězeném kousku prohlásila, že už nemůžu. Mohla jsem ho přesvědčovat o opaku, jak jsem chtěla, ale on si myslel své. Miluju sladké, ale tohle i na mě bylo příliš. Představte si listové těsto s oříškovou či pistáciovou příchutí namočené v cukru tak moc, že z dezertu sacharidy přímo tečou potokem při každém zakousnutí. Jeden kosodélník baklavy o velikosti 3×4 cm vydá za necelé dva velké kousky harlekýna. To je celý dort, pokud se rozhodnete sníst celou porci o 6ti kouskách. Myslím, že je zcela pochopitelné, že jsem pozřela jen jeden kousek. Divím se, že po tom Turci nemají černé zuby jako vietnamské prababičky, které žvýkají betel.

Intenzita slunečního žáru naznačovala, že je nejvyšší čas vyrazit zpátky. “Kdybys ale chtěla být u mě, tak já mu řeknu.” rychle poznamenal, když jsem rvala do baťohu svoje věci na přespání u Ismaila. Zavrtěla jsem hlavou, zatímco jsem chodila po pokoji a v duchu si vyjmenovávala věci, které si s sebou vemu. Víc než strach z nového domova a hostitele jsem měla hrůzu z cesty. Poprvé jsem měla jet v tomhle patnáctimilionovém městě z jedné části do druhé úplně sama. Asi to zní směšně, že někdo, kdo cestuje neustále sám, se najednou bojí, že se ztratí. Bez dat a smyslu orientace, jsem sledovala, jak se pomalu zavírají dveře, a hypnotizovala blikající tečku nad nima. Metro mě vyplivlo v rušné komerční čtvrti. Přešlapovala jsem před stánkem s novinami a doufala, že jsem nevystoupila na špatné stanici. Uklidnila mě až zdálky mávající ruka. “Slečno, vaše šaty!” ozval se mi za zády ženský hlas. Ismail se intuitivně otočil dřív než jsem stihla zareagovat, ale hned se zase otočil zpátky. Pochopila jsem, že něco bude špatně. Nejspíš jsem právě polovině konzervativnímu Istanbulu ukázala svou krásnou zadnici. Nervózně jsem se pousmála a pádila rychle pryč. 

Ismail potřeboval ještě něco dodělat v práci. Sedla jsem si k volnému stolu a pustila se do překladu úryvku v cestovatelské brožurce. O nohu se mi začala otírat kočka. “Líbíš se jí.” poznamenal Ismail, ale než jsem ji stačila pomazlit už mě tahal ven do přilehlého pivovaru. Objednala jsem si pivo, které vypadalo, že by mohlo být i sladké. Popisek k pivu zaručoval nádech ovocných plodů. Zatímco jsem ho crcala, vyprávěl mi o Moskvě. Po dvou hodinách, kdy jsem stále ještě dopíjela svojí první trojku, pochopil, že nejsem žádná pivařka. Nasadil mi helmu na hlavu a pokynul,  ať si nasednu za něj. To bylo poprvé, kdy jsem podlehla kouzlu tohoto města. Připadala jsem si jako ve Van Goghově obraze. Noční žár města rozehnal všudepřítomnou temnotu a svými plameny  mě obejmul. Celé město jsem měla na dlani. Uprostřed vyhlídky se tyčil holý strom obmotaný světýlky. Postarší paní ve stánku mlátila do těsta a lidé seděli na malých plastových židličkách a popíjeli čaj. A to jsou přesně chvíle, které mám na cestování nejradši. S šálkem v ruce jako bych se stala na moment jednou z nich. 

Ten pocit jsem neměla jenom já. Pomalu jsem si ani nestihla odložit věci a už zvonil někdo na zvonek. Za dveřmi stála jeho teta se dvěmi čolodávovými tyčinkami. Nadšeně mi vlepila pusu na přivítanou a vesele něco turecky švitořila. Očima jsem hledala pomoc u Ismaila, ale ten se jen smál. Teta přesměrovala pozornost na svého synovce, přičemž stále pokračovala ve svém vyprávění, a rukama ho vybízela k překladu. (Pokračování textu…)

Read more

Já, moje budoucnost a kávová sedlina

Musela jsem na chvíli usnout, protože mě vzbudil až klíč v zámku. Ležela jsem dál se zavřenýma očima. Věděla jsem, že už neusnu, ale vstávat se mi nechtělo. Jako malá jsem často předstírala, že spím, abych nemusela chodit, a tak mě taťka vždycky nesl v náručí z auta až do postele, nebo abych nemusela poslouchat […]

Read more

Alláh mě nenechá spát

„Bon voyage!“ usmála se na mě letuška a podala mi zpátky můj pas. Zhluboka jsem se nadechla a vydala jsem se směrem k letadlu. Kdyby se na mě holky nevyprdly, seděla bych touhle dobou ve stanu nastrojená v bavorském kroji a popíjela citrónového radlera. Samotné se mi do Mnichova ovšem jet nechtělo a sedět doma […]

Read more